“Senzory měření čistoty ovzduší jsou první krok ke změně,” říká Michael Lažan

“Školy a oslovení pedagogičtí pracovníci jsou projektem nadšeni,” popisuje Michael Lažan ze spolku Senzorvzduchu, který si dal za cíl vybudování senzorické sítě na měření ovzduší v ČR a teď je nabízí i  školám. Jejich senzor si můžete domů nainstalovat i vy. Je to ale doopravdy potřeba?

Za čistější vzduch

Spolek Senzor vzduchu má obecně za cíl rozšiřování povědomí o možnosti občanského měření kvality vzduchu v ČR. Senzory ze spolkové dílny měří každých 150 sekund v reálném čase suspendované PM částice (z anglického Particulate Matter) o velikostech PM10 a PM2,5 dále teplotu, tlak a vlhkost. 

“Jsme dobrovolníci a projektu se věnujeme ve svém volném čase,” říká Michael a dodává: “Spolupracujeme na Githubu, naše komunita čítá celosvětově 14000 senzorů.”

Projekt Sensor.Community původně vznikl v roce 2016 ve Stuttgartu se 300 senzory. Všechna data jsou dostupná pro kohokoliv a průběžně ukládána do archivu. Neplatí se žádné poplatky. V ČR mají naši dobrovolníci v současnosti zapnutých okolo 60 senzorů – což ukazuje, že určitě existuje prostor pro zlepšení. To ale neznamená, že je kvalita vzduchu dnes stejná jako na konci totality. 

“V Česku je situace ve srovnání s minulostí lepší. Zejména po odsiření velkých zdrojů znečištění u nás i v zahraničí v 90. letech minulého století se hodnoty oxidu siřičitého a suspendovaných částic dostaly na přijatelnou úroveň,” popisuje Michael.

Přesto jsou lokality, kde je ovzduší stále špatné až alarmující – například Karviná má až 3. nejhorší kvalitu ovzduší v Evropě. S příchodem topné sezóny a zdražením energií se navíc může situace lehce změnit v jakékoliv malé obci ze dne na den. 

“Ani velká města nejsou ušetřena, stoupající množství a narůstající stáří vozového parku v ČR produkuje nebezpečné oxidu dusíku, mj. NO2 – jehož měření se také intenzivně věnujeme,” dodává Michael.  

Evoluce, nikoliv revoluce

Téma kvality, či mnohdy spíše nekvality ovzduší, není na stole poprvé – právě řešení kvality vzduchu v minulosti je důvodem zlepšení stavu za posledních 30 let. Michael Lažan ale říká, že jejich projekt se od předchozích projektů věnujících se měření kvality ovzduší odlišuje především díky množství dostupných dat a tomu, že projekt funguje nepřetržitě již od roku 2016. 

Díky novinkám v miniaturizaci a vývoji malých “levných” optických senzorů byla přitom za posledních 6 let úspěšně odzkoušena funkčnost čidel. Také byly popsány jejich limity stovkami odborných studií, které uznaly jejich relevantnost. 

“Náš projekt má ale mimo samotného měření ještě další důležitý rozměr – a to zapojení občanské vědy a aktivizaci občanů, kteří teď díky senzorům mají ve svých rukou podklady pro komunikaci například se samosprávami,” dodává Michael.

S tím souvisí také jejich otevřenost dalším kutilům.

“Makerství je v DNA našeho projektu od samého počátku,” říká Michael. “Máme zkušenost, že pokud si dobrovolník senzor sám nepostaví vlastníma rukama, většinou už ho odloží a ani nezapne.”

Vyžaduje to osobní iniciativu, odměnou je vyšší zájem o téma. Jednotlivé díly senzorů se musejí objednat, zapojit a umístit do pouzdra proti povětrnostním vlivům. Na stánku spolku Senzor vzduchu si mohou lidé senzor prohlédnout. Pokud budou mít zájem, mohou si ho také sami postavit.

Co však dělat, pokud měřením zjistíte, že je vzduch skutečně špatný? 

“To závisí na konkrétní situaci, těžko vypnete uhelnou elektrárnu,” uvažuje Michael, “Je to komplexní záležitost zahrnující nejvyšší úrovně samospráv, vlád… Pokud se ale jako dobrovolník začnete problémem zabývat a skutečně měřit, zásadní je právě informace, kterou z měření obdržíte. Své chování okamžitě stavu ovzduší přizpůsobíte – nevětrat, omezit pohybové aktivity… viz požár v Hřensku.”

Povědomí o reálném stavu věcí je tedy nutný první krok – a na jednotlivých lidech je jejich svobodná volba, jak s danými informacemi o ovzduší naložit.