„Co si člověk mimo obor představí pod pojmy ‚plánování pohybu‘ nebo ‚multi-robotické plánování‘? Podle mě skoro nic. Jenže když ukážu, jak se pohybuje robot a jak musí rozhýbat všechny klouby, aby někam dosáhl, tak je všechno jasnější,“ říká Pavel Surynek k důvodům toho, proč si původně začal od nuly stavět vlastního robota. V jeho stopách může kráčet kdokoliv další. 

Robot svépomocí

„Můj projekt se jmenuje RR1, Real Robot One, tedy něco jako ‚skutečný robot jednička‘,“ říká Pavel Surynek, který je nejenom maker, ale také docent Fakulty informačních technologií Českého vysokého učení technického (ČVUT). Jeho RR1 má podobu stolního robotického ramena a je to vlastně zmenšenina průmyslového robotického ramena s tím, že pohybově je RR1 stejně schopný, ale menší.

Nejedná se tedy sice o chodícího robota jako ze sci-fi, oproti nim však na druhou stranu existuje – a má i reálné využití.

„RR1 má klasicky 6 kloubů plus jeden kloub na kleště, takže opravdu velmi obratný robot,“ říká Pavel, „To je zároveň krásná výzva pro jeho řízení, tedy správně řečeno plánování pohybu.“

Jak Pavel vysvětluje, název projektu má původ v jeho vlastní akademické odbornosti na ČVUT. Zde se totiž věnuje především teorii toho, jak sestavovat a plánovat roboty – takovou teorií je typicky výzkum v oblasti umělé inteligence. Se skutečným robotem tak Pavel až donedávna ve větší míře nepracoval. RR1 si začal montovat vlastně jen tak mimoděk, aby si splnil sen.

„Chtěl jsem ukázat, že nejsem jenom teoretik, ale že umím ve vztahu ke svému výzkumu vyrobit i něco skutečného,“ říká Pavel. To ale nebyl jediný důvod – jak Pavel pokračuje, další motivací byla skutečnost, že mu RR1 umožnil snáze popisovat svou práci pro laiky.

Ačkoliv má Pavel Surynek svou základnu na ČVUT, ke konstrukci mašiny si přišel svépomocí – má tak i doporučení pro ty, kteří by chtěli jít v jeho šlépějích a robota si postavit také.

Škol (tolik) netřeba

Pavel sám se s českou makerskou komunitou teprve seznamuje – začal původně budovat RR1 mimo její vody, a až postupně si našel cestu na Maker Faire. Význam komunity ale vidí právě v tom, že může tvůrcům a tvůrkyním pomoct vyjít na světlo.

„Zatím mě makerská komunita posunula v tom, že jsem dodržel termín na zprovoznění robota, abych mohl ukázat video, jak se pohybuje, na setkání Meet the Makers,“ říká Pavel. A jak je to s oněmi radami pro další potenciální konstruktéry robotů?

„Jako docent na vysoké škole začnu kacířskou myšlenkou, a sice, že na budování vlastního robota studovat vysokou školu potřeba není,“ pokračuje Pavel. Ani on sám prý skoro nic z toho, co kdysi na MatFyzu studoval, při budování robota nepoužil. Přesto výhody studia rozhodně vidí.

„Ten, kdo vysokou školu studoval, a je úplně jedno jakou, se umí orientovat v informacích a v teorii,“ říká, „Takže třeba mě znalost všemožných teorií o věcech, které zdánlivě nemají žádný praktický význam, dala velký nadhled, a to mi pomohlo se extrémně rychle zorientovat, takže jsem se velmi rychle dostal na úroveň slušného konstruktéra robotů.“

Co se četby týče, Pavel doporučuje začít teorií – například v knížce Steven LaValle: Planning Algorithms lze spolu s YouTube tutoriály nasbírat dostatek konstrukčních triků, které umožní teoreticky komukoliv pustit se do budování robota. Jako obvykle při tom bude hrát hlavní roli spíše zájem o problematiku spolu s trpělivostí.

Vstříc větším projektům

I když je v Česku mnoho robotických projektů hlavně těch výzkumných, přímo vlastní konstrukce robotů je dost opomíjená, ani Pavel prý nezná větší počet českých robotických konstrukcí – výzkumných či komerčních – to celé v kontrastu s tím, že se od robotiky v globálu očekává masivní nárůst.

„Kde jsou české firmy typu Universal Robots nebo Amazon Robotics a tak podobně? Připadá mi, že nejsou, a to jsme země, která světu dala slovo robot. Takže ohledně robotiky u nás jsem spíš zklamaný,“ dodává Pavel.

Důvodů toho, proč je Česko nejen ve výzkumu, ale i přijetí robotiky pro průmysl a ekonomiku relativně pozadu, je nejspíše vícero. Větší míra domácí invence jdoucí zezdola by však mohla rozhodně pomoct věci zlepšit. A v této sféře mohou makeři rozhodně hrát svou roli.

„Se svým robotickým ramenem chci aspoň trochu přispět, abychom se v oblasti robotiky dostali trochu víc na mapu a nastartovali větší projekty,“ uzavírá Pavel Surynek náš rozhovor.

Doporučené odkazy pro další zájemce o robotiku:

RR1 – testování nalévání koly

Steven M. LaValle: Planning Algorithms / Motion Planning, http://lavalle.pl/planning/, Cambridge University Press, 2006.

Laboratoř robotických agentů (RoboAgeLab) FIT ČVUT

Niryo.com – kolaborativní robotická ramena od Francouzů, nejnovější model zde na odkazu. Pěkná je tabulka na konci – “payload 300g”, Pavel na RR1 otestoval 1kg činku

Hackday – komunita hardwarových vývojářů, v kategorii robotická ramena asi 50 projektů, z nichž zvlášť schopné kousky jsou: Dexter, Sixi, Atlas, LittleArm

Chris Annin – skvělá robotická ramena AR2, AR3, AR4, tento projekt zmiňoval Pavel také na Meet the Makers jako jediný, který tzv. “má jeho respekt”. Důvod? V USA mají (v něčem, ne ve všem) náskok desetiletí, musíme se snažit dohnat

Haddington Dynamics robotické rameno Dexter, začínali jako open source, nyní pracují pro NASA