Kolem průhledné arény nedočkavě přihlíží houfy lidí. Uvnitř stojí dva stroje velké sotva jako krabička od svačiny, každý z nich má na sobě něco, čím chce toho druhého poslat k zemi. Zazní signál, řidiči přitlačí páčky na vysílačkách a během vteřiny se ozve rána, po stěně arény sjede sprška jisker a jeden z robotů letí vzduchem…
Přesně takhle vypadá roboboj, technický sport, který má po světě čím dál víc fanoušků a poslední roky se rozjíždí i v Česku.
Pravidla se vejdou do tří vět
Princip je jednoduchý až primitivní. Dva roboti vjedou do uzavřené arény a několik minut se snaží jeden druhého převrátit, rozbít nebo vytlačit ven. Kdo se deset sekund nepohne, prohrál.
Co má robot na sobě, je čistě věcí jeho konstruktéra. Rotační disk, klín, kladivo, zvedák. Ti nejodvážnější neváhají sáhnout ani po plamenometu.
Od padajících letadel k prvnímu robotovi
Českou scénu dnes z velké části táhne skupina FLS BattleBots kolem Michala Matějky. Jeho vlastní cesta k robotům přitom vedla pěknou oklikou.
Poprvé je viděl v americké televizní soutěži BattleBots, kde se perou stokilové stroje s výkonnými disky, kladivy i hydraulickými čelistmi. Nadchlo ho to okamžitě — jenže mu bylo osmnáct, podobné evropské akce se konaly kdesi na severu Německa a on nebyl zdaleka tak zcestovalý, aby se za nimi vydal. Zůstal tedy u modelů letadel na dálkové ovládání.
„Hodně mi padala,“ přiznává dnes se smíchem. Přesedlal proto na drony, které se aspoň umí udržet ve vzduchu samy. K robotům se vrátil až po inženýrských státnicích před dvěma lety. Postavil prvního bojovníka, přemluvil pár kamarádů a z Plzně vyrazil do Německa: sedm hodin tam, čtyři zápasy, sedm hodin zpátky. Na další turnaj už vezl hned několik strojů vlastní výroby.
Robot vzniká na papíře
Postavit bojového robota není otázka jednoho odpoledne. Na začátku je nápad: jak bude stroj vypadat a jakou dostane zbraň? Bude soupeře převracet, odhazovat, nebo si na něj vezme rotující kotouč?
Po první skice následuje práce v CAD programu, kde vzniká přesný trojrozměrný model. Návrh musí sedět na milimetr a počítat s každým šroubkem. Konstruktér zároveň vybírá motory, kola, baterii, elektroniku i rádiový přijímač — a všechno musí být navzájem kompatibilní a dokonale zapadnout do těla robota.
🦾 Vytiskni, spájej, rozbij, opakuj
U těch nejmenších strojů dnes všechno stojí a padá s 3D tiskem. Nový díl je hotový během několika hodin, dá se hned vyzkoušet a upravit. Ještě před pár lety se většina součástek musela obrábět na CNC strojích nebo vyrábět z plechu — právě dostupné tiskárny udělaly z robobojů koníček pro běžné zájemce.
Pak přijde na řadu montáž: připájet elektroniku, propojit motory, nainstalovat vysílač i přijímač a všechno složit dohromady.
První prototyp nebývá dokonalý skoro nikdy. Při testech se ukáže, že jeden šroub nejde utáhnout, kabel překáží nebo se po nárazu ohne nosník. A tak vzniká verze druhá, třetí, pátá. Zkušenému stavitelovi stačí pár úprav, začátečník se někdy propracuje k desítkám prototypů.
Mozek sedí venku
Umělá inteligence dnes umí překvapivé věci, ale robota v aréně zatím vždycky řídí člověk s vysílačkou v ruce. Stroj jen poslouchá povely. Používají se běžné modelářské rádiové soupravy, dlouhodobě prověřené a hlavně spolehlivé. I krátký výpadek spojení může znamenat prohru.
Nejdůležitější součástkou robota je totiž jeho řidič. Sebelepší konstrukce sama o sobě vítězství nezaručí.
Vyhrává síla, nebo hlava?
Nejnebezpečněji vypadají rotační zbraně. Odhazují protivníka přes celou arénu, sypou jiskry a diváci je milují. Nejúčinnější ale nejsou vždycky.
Spousta ostřílených konstruktérů sází na nízké stroje připomínající minitanky s chytře navrženou přední částí. Ty se dostanou pod soupeře, nadzvednou ho a vytlačí z arény. Takové zápasy nejsou zdaleka tak destruktivní — a přesto často končí vítězstvím právě téhle promyšlené konstrukce.
Bezpečnost především
I malý robot dokáže napáchat škodu, a tak se všechny zápasy odehrávají v uzavřených arénách z odolného polykarbonátu, který zachytí odlétávající kusy.
Zvlášť velký pozor se dává na baterie. Nejčastěji se používají lehké lithium-polymerové akumulátory, a jakmile se při souboji obnaží, zápas se okamžitě přerušuje. Poškozená baterie totiž může začít kouřit nebo rovnou vzplanout. V zahraničí už se několikrát stalo, že kvůli tomu museli organizátoři evakuovat celou halu.
„Vzpomínám si, že v Polsku na turnaji zahořela poměrně velká baterie, hala byla plná čmoudu a všichni museli vyběhnout,“ přidává Michal vlastní zážitek. I proto mají soutěže přísná bezpečnostní pravidla.
Co to stojí
Míň, než by člověk čekal. Jednoduššího robota nejmenší kategorie postavíte zhruba za tisícikorunu. Další investicí je vysílačka za pár tisíc. Ta se ale dá používat pro víc strojů a hlavně máte jistotu, že se nikdy nezničí.
Cena roste ve chvíli, kdy zatoužíte po výkonné rotační zbrani z kvalitní kalené oceli. Samotná zbraň pak může stát několik stovek korun.
Koupit se dají i hotové stavebnice. Většina zkušených konstruktérů si ale robota navrhuje sama. Vlastní konstrukce je pro ně na celém koníčku to nejzábavnější. Bez ní prý ztrácí kouzlo.
Česká scéna se rozjíždí
Na tuzemských turnajích se dnes běžně sejde kolem třiceti robotů. V Německu jsou startovní listiny plné dlouho dopředu a pořadatelé je někdy musí početně omezovat.
Michal pořádá ukázky i turnaje a snaží se ke stavbě přitáhnout další lidi. Potřebujete k tomu vlastně jen chuť něco tvořit, ochotu naučit se pracovat s elektronikou — a smířit se s tím, že první pokus nejspíš skončí hromádkou součástek.
📍 Michal Matějka chystá s FLS BattleBots spoustu akcí. Letos je uvidíte na Maker Faire v Českých Budějovicích 3. října a v Brně 17. – 18. října.
Tento článek jsme pro vás mohli připravit díky spolupráci s ABC.