Biouhel

Pokud máte zahradu nebo aspoň předzahrádku s keři, tak jste nejspíš někdy stáli nad hromadou ostříhaných větviček s otázkou: Co s nimi? Možností je několik. Samozřejmě se nabízí odevzdání do příslušného místa pro sběr bioodpadů v obci – nejspíše z nich udělají štěpku na mulč, topení nebo do kompostu. Ale je to skoro škoda, zbavovat se užitečné suroviny, která se urodila na vaší zahradě. Můžete s nimi totiž podniknout něco mnohem zajímavějšího.

Pokud větvičky nepoužijete jako podklad do vyvýšených záhonů nebo třeba do hadníku (v zásadě jde o vzdušnější hromadu listí, trávy a větví, kterou nepřehazujete a kde se dobře daří odchov hadů i ještěrek, najdou si to sami), tak z nich můžete vytvořit biouhel. A tenhle černý poklad pak na zahradě zakopat.

Oč jde? Biouhel je černý, lehký, křehký a tvořený téměř výhradně uhlíkem. Jde o tepelně přeměněnou odpadní biomasu – v našem případě větvičky z prořezávek. Za vysoké teploty a malého přísunu kyslíku se odpaří voda a shoří většina ostatních látek, zbyde jen uhlík uspořádaný do velmi pórovité struktury. A to mu dává několik skvělých vlastností. Díky velké ploše pórů a dutinek na sebe váže vodu, kterou si ale za sucha dokáží rostliny vytáhnout a využít – vazba není příliš pevná. Rovněž na sebe váže organické i anorganické látky. Díky tomu vyváže třeba těžké kovy, které se pak nemohou dostat do půdního roztoku, a tedy do podzemní vody nebo rostlin. Nebo se tam dostanou v mnohem menším množství a pomaleji. Totéž umí s hnojivy i pesticidy – může tak významně snižovat jejich účinnost (je to výhoda i nevýhoda, záleží na úhlu pohledu). Ale také zabrání rychlému vyplavení rozpustných hnojiv z půdy. Díky nízké hmotnosti a vzdušnosti zlehčuje těžké půdy. Rády ho osidlují houby a mikroorganismy, takže vytváří v půdě prostor pro život. V půdě se jen pomalu rozkládá, vydrží tam klidně stovky let. A protože jde o uhlík, který byl původně v atmosféře, tak jde o efektivní možnost, jak můžeme na každé zahradě zmírňovat klimatickou změnu a ukládat skleníkové plyny pod zem.

Biouhel je poměrně snadné vyrobit, ale je nutné dodržet několik pravidel. Nejjednodušší je výroba v kónické nádobě, která je dole užší (prodává se v různých velikostech pod názvy oregonská pec nebo kon-tiki), sudu, případně díře v zemi. Fajnšmekři používají i starou vanu (plechovou), ale to vyžaduje víc manipulace a zkoušení. Kromě toho budete potřebovat suché větvičky (mokré špatně prohořívají a vzniká velké množství dýmu) a dostatek vody na uhašení.

V nádobě rozděláme oheň a postupně přikládáme přiměřeně velké větve tak, aby oheň hořel, ale ne příliš velkým plamenem. V ideálním případě oheň téměř nekouří a uvolňované plyny shoří. Postupně se na dně budou usazovat lehké černé uhlíky a menší množství popela. Po dokončení výroby je nutné obsah důkladně uhasit prolitím vodou nebo dokonalým zatěsněním sudu nebo zasypáním díry v zemi. Pokud to neuděláte, tak prohořívání bude pokračovat a místo uhlu zbyde popel a práce přijde vniveč. Nedokonale spálené větve nevadí – budou se hodit na příští pálení.

Hotový biouhel je lehký a křehký. Před aplikací do půdy ho rozdrťte na malé kousky (osvědčilo se třeba rozdupání v pytli nebo v řádném obutí ve vaně nebo sudu) a smíchejte s kompostem. Nebo jím prosypte vrstvy bioodpadu v kompostu (na každých cca 20 cm kompostu tenkou vrstvou biouhlu). 

Samotný biouhel do půdy nepřináší žádné výživné látky a naopak je umí dočasně zablokovat. Proto je nutné ho míchat s výživou pro rostliny. Cílový stav je cca 10 % biouhlu v půdě – nejlépe přidávaného postupně, právě prostřednictvím kompostu.

Biouhel výborně poslouží v kompostovacích nebo suchých toaletách – ve směsi s pilinami je dokonalý na zasypávání nádoby, protože saje vodu a zachycuje pachy. A přirozeně se tak obohatí živinami. Po zkompostování je to výborné hnojivo, třeba při výsadbě stromů.